Profesor Valasek se narodil 27.4. 1897 a zemřel 4.10. 1993. Celý svůj život působil na univerzitě v Minnesotě. Valasek se narodil ve Spojených státech, ale jeho rodiče pocházeli z Československa. Otec Valaseka pracoval jako novinář a posléze jako úředník v pivovaru. Dědeček Valaseka byl učitelem fyziky. Rodina Valaseka pochází ze Sobětuši, malé vesnice v Královehradeckém kraji. Rodiče emigrovali do Spojených států v roce 1894 po obvinění otce Valaseka z urážky císaře Františka  Josefa I.

    Valasek původně svůj výzkum zaměřil na tvorbu seismografu, který by využíval vlastnosti Seignettovy soli (Obr. 2). Při studiu Seignettovy soli zjistil, že vlastnosti této látky se velice podobají magnetickým vlastnostem železa. Původně zamýšlený piezoelektrický seismograf využíval Seignettovy soli jako elektromagnetického čidla. Během výzkumu Valasek pozoroval, že vlastnosti soli závisí na předchozím elektrickém namáhání. Podivné chování soli bylo známo již před objevem, předchozí experimenty ukazovaly nesrovnalosti ve výsledcích měření elektrostrikce (kontrakce způsobená vložením krystalu do elektrického pole). Valasek sestavil vhodnou aparaturu a naměřil hysterezní smyčku v závislosti intenzity elektrického pole a elektrické polarizace . Feroelektrika dále intenzivně studoval počátkem 30. let i Igor Kurčatov. Již v roce 1912 však použil termín "feroelektrický" ve své habilitační práci Erwin Schrödinger, když popisoval možnost spontánní polarizace polárních kapalných dielektrik při tuhnutí.
    Směr spontánní polarizace u feroelektrik lze měnit vnějším elektrickým polem. Spontánní polarizaci vykazují i piezoelektrické materiály, u kterých však vnější elektrické pole nemá vliv na směr spontánní polarizace.
    Seignettova sůl je materiál, jehož zvláštní vlastnosti byly známy od 80. let 19. století. Již tehdy byl zjištěn silný piezoelektrický jev. Další podivnou vlastností je existence feroelektrického stavu v úzkém teplotním intervalu -18°C až 24°C. Krajní body tohoto teplotního intervalu jsou Curieovy body, při kterých dochází k přechodu mezi paraelektrickým a feroelektrickým stavem. Při měření teplotní závislosti dielektrické konstanty se v těchto bodech vyskytují ostrá maxima. Dielektrická konstanta vzroste z hodnoty až na hodnotu . Při teplotě blízké Curieovu bodu dochází k uvolnění vzájemných vazeb elementárních dipólových momentů jednotlivých buněk krystalu a při přiložení vnějšího elektrického pole se tyto dipóly orientují do jednoho směru. Snadná příprava krystalů Seignettovy soli a efektivita přeměny mechanické energie na elektrickou určují široké využití v technické praxi. Příbuzné látky rovněž vykazují feroelektrický stav. Jedná se o deuterovaný vinan sodnodraselný, vinan sodnoamonný, vinan litnoamonný a vinan litnothalný. Vysoká hodnota dielektrické konstanty je využívána v kondenzátorech, které dosahují obrovských kapacit při malých rozměrech. Dále využívají feroelektrika různá zařízení pro automatizaci, dálkové ovládání či modulaci signálu ve vysokofrekvenčních oscilátorech. Feroelektrika se využívají i v pulsních generátorech, generátorech ultrazvuku, mikrofonech a v zařízeních pro ultrazvukovou defektoskopii.
    Nevýhodou feroelektrik je silná teplotní závislost elektrických veličin. Dielektrická konstanta čistého titaničitanu barnatého je při teplotě t=120°C rovna asi . To předurčuje využití této látky v kondenzátorech, ale vysoká hodnota dielektrické konstanty platí pouze v úzkém teplotním intervalu. Pomocí vytvoření tuhého roztoku s látkami jako či lze tento teplotní interval rozšířit a posunout směrem k nižším teplotám. Přestože se tedy teplotní závislost dielektrické konstanty jeví jako nežádoucí, je možné feroelektrika využít k citlivému měření teploty.
    Každé feroelektrikum vykazuje piezoelektrický jev. Jedná se o polarizaci krystalu deformací (tlakem). Polarizaci pak popisujeme pomocí tenzoru 3. řádu

Použitá literatura:
[1] Březina, B., Glogar, P.: Feroelektrika. 1. vyd. Praha: Academia, 1973. 198 s.
[2] Rosen, C.Z., Hiremath, B.V., Newnham, R.: Piezoelectricity. New York: American Institute of Physics, 1992. 544 s. ISBN 0-88318-647-0